V sobotu 17. listopadu se 4 členové Aktovky vydali zdolat druhou nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd - Smrk. Při jízdě vlakem všude kolem svítilo sluníčko, všude bylo plno lidí a vypadalo to na pěkný den. Když jsme vystoupili v Ostravici, většina lidí se vydala opačným směrem než my. Šli na Lysou horu. My se vydali po červené směrem k vrcholu Smrku. Zpočátku to šlo snadno. Asfaltová silnice rychle ukrajovala metry z celkové délky 8 km. Po chvíli se však změnila v lesní cestu, která začala stoupat prudce do kopce. To jsme již cítili na zádech mokrá kola, ale pokračovali jsme dál. Sluníčko zmizelo, pořád bylo pod mrakem, ale na okolní kopce krásně svítilo. Takže byl nádherný výhled. V polovině výstupu jsme se občerstvili u studánky a pokračovali dál k vrcholu. Cestou jsme minuli památník Johna Lennona a Jana Palacha. Kolem poledne jsme zdárně zdolali vrchol Smrku. Celkem jsme se při výstupu zapotili a proto jsme se na vrcholku nezdržovali moc dlouho, jelikož slunce nebylo vidět, foukal silný vítr, což na mokrá záda a v otevřeném prostoru udělalo svoje.
Rychle jsme sestoupili do nižší nadmořské výšky a s chutí (krytí velkým balvanem) poobědvali zásoby z domu. Po obědě jsme celí promrzlí sestupovali směrem k Čeladné. Čekalo nás podle připraveného scénáře ještě asi 13 km cesty. Cesta lesem probíhala hladce, jen ta zima nebyla nic moc. Naštěstí nás zachránil oheň, který hořel zcela osamocen u jedné chaty. Pěkně jsme se ohřáli a poté pokračovali v sestupu. Po pár kilometrech jsme dorazili k rozcestí, u kterého jsme zjistili, že jsem špatně spočítal kilometry a místo 13 km je to ještě 14 km. Ta hrůzná představa!!! Nohy už bolely, ale musely šlapat. Cesta se změnila z lesní na poloasfaltovou a později asfaltovou, takže sestup byl mírný a po celkém dobré cestě. Nohy šlapaly stereotypem. Humor nás naštěstí neopouštěl, takže jsme postupovali zdárně k cíli. Po několika kilometrech jsme sestoupili do Horní Čeladné, odkud jsme měli dojít do Kunčic pod Ondřejníkem. Pohled na ukazatel směru - Kunčice pod Ondřejníkem vlak 4 km. Následovalo zděšení. Ještě tolik? Z posledních sil jsme se vydali na poslední úsek cesty. Nutno podotknout, že nekonečný úsek cesty. Středem golfového hřiště Čeladná (pro zpestření jsme viděli dva golfisty, jak odpalují) jsme se blížili ke Kunčicím. Všichni jsme se těšili na to, jak si někde v restauraci dáme polévku.
Celí unavení jsem se "doplazili" k nádraží, kde bohužel nebyla žádná restaurace. Zcela zničení jsme pojedli poslední zbytky jídla z domu a čekali na vlak. Cesta vlakem již nic zajímavého nepřinesla a v 18:00 jsme zdárně dorazili domů.
Byl to zajímavý výlet, v nohou bylo 21 km (kilometr jsme ušetřili, když jsme šli zkratkou), počasí taky vyšlo, zábava byla pořád. Takže úspěšná akce. Díky všem spolupochodujícím za jejich odvahu a výdrž.
Prezident
Pár fotek je shlédnutí zde.